LIBICE NAD CIDLINOU

Libice nad Cidlinou leží jihovýchodně od lázeňského města Poděbrad, “na místě, kde řeka Cidlina ztrácí své jméno a vlévá se do volnějšího toku řeky Labe” (Kosmova kronika).
Libice se stala v druhé polovině 10. století centrem slavníkovského knížectví. Je též místem narození nejslavnějšího Slavníkovce, svatého Vojtěcha. Slavníkovská Libice byla zničena vojskem Boleslava II., vedeného Žitomírem, v den 60. výročí zavraždění sv. Václava, 28.9.995 a všichni přítomní Slavníkovci byli pobiti.

ZALOŽENÍ LIBICE (pověst)
Libice byla založena Krokovou dcerou Libuší, která se poté, co se stala kněžnou, rozhodla lépe poznat Čechy. Dorazila též k soutoku Labe s Cidlinou a tato krajina se jí velmi líbila, a proto přikázala, aby zde byl postaven hrad s městem.
Po 8 měsících stavební neunositi se vrátila a hrad nazvala Libec a město Libice.
Po smrti Libuše dostal Libici Vošek, který dohlížel na stavbu města.

PŘEDSLAVNÍKOVSKÁ LIBICE
O počátcích libického hradiska se nedochovaly žádné písemné prameny. Na předhradí byly nalezeny stopy osídlení z mladší doby bronzové. lidé žili v nadzemních domech kůlové konstrukce. Nejčastějšími nálezy z této doby jsou střepy rozbitých nádob, vzácně i bronzové okrasy a zbraně. Významné jsou rovněž nálezy keramiky pražského typu ze 6. století, které jsou považovány za nejstarší projev hmotné slovanské kultury v Čechách. Raně středověká Libice stála na dvou vyvýšeninách, které převyšovaly okolní bažinatý terén. V blízkosti protékala řeka Cidlina a nedaleko Labe. Na obvodu obou teras vybudovali dávní Slované hradbu a vytvořili tak dvoudílný opevněný objekt o rozloze asi 40 hektarů.
Z období Sámovy říše se dochovalo bronzové kování nalezené pod severní částí pohřebiště na vnitřním hradisku a bronzové obdélníkové kování s “gryfem” ze Starých Bader u Sán. Časté jsou nálezy “starší hradištní” kultury. Z hradiska zůstaly zbytky sušárny obilí, velká pražnice, zlomky radlice i zbytky spáleného obilí, což poukazuje na rozvinuté zemědělství. Vyspělá byla rovněž výroba kovářská a textilní.
V nejstarší fázi hradiska bylo hustě zalidněno, a proto začaly vznikat aglomerace, v okolí hradiska na severozápadě, na severu a v obci Kánín, v níž byly nalezeny stopy blatnicko-mikulčického horizontu. Jméno Kánína vyvolalo otázku, zda zde nestálo hradisko Canburg, o němž je známo z moissacké kroniky, že bylo roku 805 obklíčeno vojsky Karla Velikého. Krajina kolem Labe byla vypleněna. Nejsprávnější umístění Canburgu je asi Hradsko u Kaniny na Mělnicku.
V 8. a 9. století dochází k postupnému sjednocování jednotlivých kmenů na území Čech. území zlických knížat sousedilo na severozápadě s přemyslovským v místech dnešní Loučové a Sadské. Přemyslovec Boleslav I. se pokusil po r. 950, kdy byl donucen k ústupnosti vůči svému přemožiteli Otovi I., zničit zlická hradiska, zaniká však pouze Stará Kouřim. Zlicko-charvátská moc se rozšířila do jižních Čech. Libice se díky své výhodné poloze stala hlavním hradiskem velikého raně feudálního panství.

LIBICE ZA SLAVNÍKOVCŮ
O Libici za vlády knížete Slavníka máme již více informací, což je zásluhou sv. Vojtěcha, pozdějšího 2. pražského biskupa. Zdrojem faktů jsou 2 legendy, vzniklé po jeho mučednické smrti, Kosmova kronika, kronika sázavského mnicha, zdrojem o vývoji ve 14. století je Dalimilova kronika. Kosmas se o Libici poprvé zmiňuje, když popisuje úmrtí Slavníka roku 981 a až do roku 995 se o ní znovu nezmiňuje, z čehož lze usuzovat, že Slavníkova éra proběhla bez vážných problémů s Přemyslovci.
V polovině 10. století došlo na hradisku ke změnám-z hustě osídleného vnitřního hradiska se stává výlučné sídlo vládnoucích. Jihovýchodně od hradiska stál zřejmě kněžský dům - podle legendy v něm došlo k položení těžce nemocného dítěte Vojtěcha na oltář Panny Marie, které znamenalo Vojtěchův nástup na duchovní dráhu.
Zřejmě docházelo zprvu k předběžným úpravám předhradí a někdy po r. 955 přistoupili k přebudování vnitřního hradiska-to lze spojit s počátkem přestavby Libice na přední sídlo rodícího se trojkmenového knížectví.
Za vlády knížete Slavníka nedocházelo ke konfliktům s Přemyslovci, což pravděpodobně skončilo smrtí Slavníka, o níž se dovídáme z Kosmovy kroniky. Roku 982 byl na hradisku v Levém Hradci zvolen Vojtěch, Slavníkův syn, biskupem, čímž mělo dojít k uspokojení ambicí slavníkovského rodu. Vojtěch byl však ve své funkci brzděn, a proto Soběslav, nástupce Slavníkův, pokračoval ve snaze získat samostatnost, nebo alespoň větší vliv v zemi. Svou nezávislost na Praze zdůrazňoval ražením vlastních mincí. Razil i denáry pro svého bratra Vojtěcha s nápisem “tento denár je biskupův”. Na posledních mincích byl vyobrazen orel útočící na kořist a ruka třímající dýku, to může být výhrůžka Přemyslovcům. Další provokací mohly být mince , na nichž je Soběslav zobrazován s korunou podobnou královské.
V Praze mezitím docházelo k rozporům mezi biskupem a knížetem, které Vojtěch ukončil r. 988 odchodem z Čech. Později ho jeho vychovatel Radla přiměl k návratu. Vojtěch založil klášter v Břevnově. Další rozpory s knížetem vedly k druhému, tentokrát již definitivnímu odchodu z Čech.
Vývoj v Čechách po odchodu biskupa spěly k tragickému závěru. Císař Ota III. požádal Čechy o pomoc v boji proti německým pohanům, a proto Boleslav II. se Soběslavem postavili vojsko a odešli do Německa. Těchto události využili družiníci Boleslava II., kteří ovládali nemohoucího knížete, a zaútočily na Libici. Slavníkově synově Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav se uchýlili do kláštera, ale po dohodě s útočníky opustili chrámový azyl a byli pobiti. 28.9.995 došlo vyvražděním Slavníkovců ke sjednocení Čech. Nepřítomní Slavníkovci pak pomohli k rozvoji Polska a Uher, zatímco upadaly. Vojtěch podnikal misijní cesty k pohanským Prusům, kde byl r. 997 zabit, jeho průvodce Radim se po jeho smrti stal r. 1000 arcibiskupem v Hnězdně. Soběslav se uchýlil k Boleslavu Chrabrému, s nímž se r. 1004 vrátil do Čech, a padl v boji na pražském hradisku.

LIBICE ZA PŘEMYSLOVCŮ
Libice krátce po vyvraždění Slavníkovců upadala, ale brzy byla přebudována na přemyslovské kastelánské hradisko. Jediný známý kastelán Vršovec Božej se stal obětí úplné likvidace Vršovců za knížete Svatopluka. Druhé libické vraždění bylo provedeno překvapivým rychlým přepadením přes pole, což poukazuje na to, že kastelán žil už na předhradí. Hradisko si uchovalo svou funkci, i když v okolí vzniklo hradisko oldříšské, nazvaného podle Oldřicha, syna Svatopluka. Kolem r. 1130 se listinou knížete Soběslava I. stává Libice hradiskem správního významu pro široké okolí. Tento kníže dal před bitvou u Chlumce r. 1126 přinést z Vrbčan slavníkovský vojenský prapor, aby se svatováclavským kopím o ochranu sv. Vojtěcha, uctívaného od r. 1039 jako druhý zemský patron po sv. Václavu. Pravděpodobně požár přispěl kolem r. 1200 k vyřazení libického hradiska z knížecí správy. Osídleno zůstalo pouze předhradí, jádro dnešní obce.

LIBICE DO TŘICETILETÉ VÁLKY
Libice se r. 1228 stala majetkem ženského benediktinského kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě. Ve vlastnictví kláštera zůstala až do husitství. Libice za vlády Karla IV. a Václava IV. zaujímala významné postavení ve svém okolí. V 60. letech 14. století zde vznikl nezávislý statek s vymezenými povinnostmi ke klášteru sv. Jiří. í. 1366 prodala abatyše Alžběta Ješkovi ze Všechlap libické rychtářství a poplužní dvůr. Z éry Slavníkovců zůstalo nejen opevnění, ale i 2 předhradské kostely Mariánská svatyně z r. 900 byla původně dřevěná a druhý kostel, zasvěcený sv. Bonifáci, vznikl asi pod vlivem sv. Vojtěcha. Ve 2. polovině 14. století se objevuje jako gotická novostavba, zasvěcená sv. Jiří. Kolem r. 1400 dochází k zasvěcení kostela sv. Vojtěchu a od r.1406 se užíval titul pouze sv. Vojtěch. Oba tyto kostely plnily za husitství funkci far, z čehož vyplývá význam Libice a její větší bohatství.
Na počátku husitství ztratil klášter sv. Jiří Libici, kterou získali poděbradští páni. í. 1437 daroval umírající císař Zikmund Libice mladému Jiřímu z Poděbrad. Libice patřila královskému panství Poděbradů až do úplného zrušení feudalismu v polovině 19.století.
Na starém manském dvoře žil na konci 15. století Jindřich z Tajchnic. Ještě za Jindřichova života získal od Vladislava Jagellonského dědičné právo na vlastnictví tohoto dvora Hynek Baderský z Újezda, pozdější hejtman kolínského a poděbradského panství. Za Hynkova vnuka Bavora baderského z Újezda byly manské výsady dvora v polovině 16. století zrušeny. Statek existoval dál a byl za třicetileté války popleněn.
V r. 1492 vybavil münsterské kníže Hynek manskými výsadami další libický statek. Jeho držitel Svatoš Chalupa z Vyklek byl povinen svému pánovi vojenskou službou střeleckou. Statek se v rukou Chalupovy rodiny neudržel a v 16. století často střídal majitele. Koncem 16. století se dostal do vlastnictví Jana Nedomy z Kout. Za třicetileté války nesplnil své vojenské povinnosti a byl za trest zbaven manských práv. Za husitských válek byly oba farní kostely pravděpodobně poškozeny a jejich funkce byla ochromena. Teprve r. 1494 vrátila münsterská knížata kostelu právo na užívání jeho starých důchodů. Tzv. majestát záduší libického obnovil tehdy chrámu, uvedenému zde pouze se svatojiřským titulem, někdejší záduší, která dosvědčili nejstarší obyvatelé z Libice, Kánína a Opolan.
Zajímavý doklad o přetrvávání tradic husitské reformace v nejmladším předbělohorském období představuje “ponížená suplikací od rychtářova konšelův i všech ostatní osady Libické” z roku 1602, adresovaná tehdejšímu poděbradskému hejtmanovi Janu Habartickému z Habartic. Libičtí tu prosí svého nadřízeného, aby do Libice nedosazoval kněze Zikmunda z Vrbice, který nepodává pod obojí způsobou a odvolávají se na císařský mandát Rudolfa II., podle něhož tam, kde jsou poddaní pod obojí, mají být dosazováni kališničtí kněží. Z hejtmanova hlášení České komoře se dozvídáme, že libičtí nejsou spokojeni také proto, “že se jim při oltáři česky jakž svaté evangelium, tak i jiné služby boží nekonají”.
První konkrétnější statistický údaj o vsi Libici obsahuje nejstarší poděbradský urbář z r. 1553. Libice měla tehdy 26 usedlostí a už jen jeden manský dvůr; k nim patřilo celkem něco přes 9 lánů polí, louky a asi 20 lánů lesa. Do Poděbrad plynulo z Libice na dávkách 9 kop a 34 grošů a vždy o Vánocích 31 a 1/2 slepice. V obci stále fungovaly dva kostely, ale farní byl už jen chrám sv. Vojtěcha a sv. Jiří. V obci byly v provozu dvě krčmy a dva masné krámy.
Ke sklonku třicetileté války, v době okolo r. 1640, zničila švédská vojska Nymburk a došlo i k vypálení Libice. Tuto událost pravděpodobně zobrazuje Škrétova rytina v Boleluckého “Růži české” z r. 1668, která kromě hořící vsi zachycuje i jeho opuštěnou akropoli. V Libici tehdy stála hlavně dřevěná stavení, což naznačují archeologické výzkumy. Středověká a raně novověká Libice hrála významnější roli v rámci svého regionu.

SLAVNÍKOVCI
Ve 2. polovině 10. století se největším soupeřem Přemyslovců v boji o moc v Čechách stává rod knížete Slavníka, dějepisci 19. století nazvaný Slavníkovci.
Na jejich dosud nejasný původ existují 2 názory. První mluví o knížeti Vitislavovi, který se spolu s přemyslovským knížetem Spytihněvem I. účastnil jednání v Řezně. Podle druhého názoru jsou Slavníkovci, kteří spravovali území ve východních Čechách, vedlejší větví Přemyslovců. Slavníkovské dominium vzniklo postupně z menších hradských enkláv po zániku českobrodských hradisek klučovského typu, která se octla v pásmu přemyslovských výbojů.
Podle kronikáře Kosmy zaujímalo “Slavníkovsko” asi polovinu území dnešních Čech. Východní hranici tvořil hrad Litomyšl, na severu hrad Kladsko stojící nad řekou Nisou, na západě potok Surina a hora Oseka u řeky Mže a jižní hranici chránily hrady Chýnov, Doudleby a Netolice. Panství knížete Slavníka bylo však nepochybně menší a obsazovalo severovýchodní Čechy, od ústí Jizery do Labe až k Orlickým horám.

ČLENOVÉ RODU SLAVNÍKOVCŮ
SLAVNÍK (?-18.3.981)
Slavník je prvním historicky doloženým knížetem rodu, nazvaného podle něj. Datum jeho narození není známo stejně jako jeho životní osudy v mládí.
Ve 30. letech 10. století se oženil se sestrou sv. Václava a Boleslava I. Střezislavou. Tento sňatek hrál významnou roli ve vztazích mezi oběma rody. Slavník uznával svou závislost na přemyslovském knížeti. Jeho synové Soběslav, Vojtěch, Pořej, Čáslav, Spytimír a Pobraslav měli svou matku ve Střezislavě, zatímco Radim-Gaudencius byl nemanželského původu. Roku 981 Slavník zemřel a vládu po něm převzal jeho pravděpodobně nejstarší syn Soběslav.

VOJTĚCH(955?-23.4.997)
Vojtěch je synem Slavníka a Střezislavy, bratr Soběslava. Původně byl předurčen ke světským záležitostem. Podle legendy Vojtěch těžce onemocněl. V chrámu na libickém předhradí mu jeho rodiče s knězem vyprosili boží milost a on se uzdravil.
“Rodiče zasáhly důtky božího hněvu. Vojtěchovi bratři stáli u bratrova lůžka zkormoceni, bledá chůva si nehty drásala tváře. Hrůza hrůzoucí! Chlapci se zvětšilo tělíčko a bříško se nafouklo tak, že bylo větší než celé tělo. A tu rodiče, prohlédnuvše vlastní chybu určovat synovi světské povolání, pokorným srdcem vstoupili do chrámu Panny Marie a položili umírající děcko na oltář. Boží milosrdenství bylo neskonalé, hněv nebes se odvrátil a malý Vojtěch nabyl dřívější krásy. Od té doby ponechali rodiče synáčka duchovnímu vlivu vychovatelů a kníže Slavník urychlil přestavbu hradiště, zejména pak nového kostela podle vzoru otonské svatyně v Gernrode.” (František Neužil: Bosý biskup z Libice)
Roku 961(nebo 962) cestoval z íus mnich Adalbert a biřmoval Vojtěcha na Libici. Roku 972 přišel Vojtěch na magdeburskou školu a přijal jméno Adalbert. Měl si pod vedením scholastika Oktrika osvojit nejvyšší vzdělání v sedmeru svobodných umění. Po ukončení studia vedla Vojtěchova cesta do Prahy k prvnímu pražskému biskupovi Dětmarovi, který počátkem roku 982 zemřel, čímž se prý změnil Vojtěchův život, který se dříve nevyznačoval příliš důstojnými způsoby. 19.2.982 byl Vojtěch z podnětu Boleslava II. zvolen pražským biskupem. Musel však požádal císaře o investituru, a proto se odebral do Itálie. Zde musel vyčkat návratu Oty II. ze zajetí po bitvě u Capo Collone. Cestou se Vojtěch setkal s představiteli clunyjského hnutí. Myšlenky tohoto reformního směru, jež chtěly napravit církev, jej zaujaly. Stal se jejich stoupencem a v dalším svém působení se je snažil prosazovat. Právoplatně se stal biskupem 29. června 983.
Jeho práce v biskupském uřadě nebyla jednoduchá. V polopohanských Čechách se setkal s nevázaným životem, obchodem s otroky, mnohoženstvím.
“Svatý Vojtěch chtieše lid ot obyčějóv pohanských odvésti a chtě k křesťanským přivésti, aby u pravé manželstvo vstúpili a pohřeb u svatých kostelóv jměli, v neděli trh\v neděli, robotných lidí neměli.” (Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila)
Nesetkal se však s podporou o těch, od nichž ji očekával. Naopak se dostával do sporů s kněžími, knížecími předáky a především s knížetem Boleslavem II.
Po roce 987 se musel rozhodnout, zda postupovat dál jako Slavníkovec, nebo jako český biskup. Ve 2.polovině roku 988 se rozhodl rezignovat a odejít do Říma, do kláštera Monte Cassino. Po Vojtěchově odchodu roku 988, způsobeným blížícím se střetem Přemyslovců s Piastovci, převzal biskupskou funkci míšeňský biskup Volkold. V Itálii byl Vojtěch vyzýván, aby světil klášterní kostely, on odmítl a Řím opustil. Vrátil se tam zpět na přelomu let 989 a 990. Rozhodl se zamířit do Jeruzaléma, a jeho skupina se zastavila v řeckém klášteře, kde vzniklo jeho přání žít v klášteře. V aventinském klášteře složil profesi 17.4.990. Protože zemřel Volkold, na podzim 992 dorazili do Říma bratr Boleslava II. Kristián a Vojtěchův vychovatel Radla, kteří měli Vojtěcha přimět k návratu do Čech. Papež zbavil Vojtěcha mnišských závazků a ten se mohl jako biskup, ne jako Slavníkovec, vrátit do Prahy. 14.1.993 založil klášter v Břevnově. Boleslav v biskupovi cítil bratra jeho soupeře Soběslava Slavníkovce, což vedlo k napětí mezi knížetem a biskupem, které vyvrcholilo v roce 994, kdy Vojtěch opět opustil Čechy. Tentokrát odešel do Uher, kde biřmoval syna Gejzy Waika, pozdějšího uherského krále, který přijal jméno Štěpán. Pak odešel do severní Itálie. V zimě r 996-997 odešel do Polska, do sídla Boleslava Chrabrého. Na jaře 997 se se svým bratrem Radimem-Gaudenciem a klerikem Benediktem vydal na cestu k pohanským Prusům, do okolí hradiště Truno. U Cholina Vojtěch 23.4.997 zemřel mučednickou smrtí.
V květnu 997 vykoupil Vojtěchovi ostatky Boleslav Chrabrý a přenesl je do Hnězdna, odkud byly odvezeny r. 1039 Břetislavem I, který chtěl v Praze založit arcibiskupství. V roce 999 byl Vojtěch kanonizován papežem Silvestrem II.

SOBĚSLAV (?-září 1004)
Soběslav je synem Slavníka a Střezislavy. Po smrti svého otce roku 981 se ujal vlády ve slavníkovském panství. Narozdíl od Slavníka se snaží získat úplnou suverenitu na Boleslavovi II. Proto také razil v Malíně u Kutné Hory a na Libice vlastní mince, denáry (kolem roku 983), na nichž je nazýván knížetem. Dobré vztahy s Přemyslovci se vyhrotily po smrti tety vládnoucího Přemyslovce Boleslava II. Střezislavy. Soběslav se rovněž pokoušel o vlastní zahraniční politiku.
Roku 995 vyrazil se svou vojenskou družinou na pomoc císaři Otovi III. v boji proti pohanským Slovanům-Obodritům. V době jeho nepřítomnosti přepadli Vršovci , najatí Boleslavem II., hlavní Soběslavovo sídlo Libici a všechny přítomné Slavníkovce povraždili. Když se tuto zprávu dozvěděl, nevrátil se do Čech, ale odešel k polskému knížeti Boleslavovi Chrabrému. Do Čech se vrátil až roku 1003, kdy v Čechách vládl právě tento Piastovec. Koncem srpna 1004 vpadl do Čech vypuzený Přemyslovec Jaromír a za pomoci německého krále Jindřicha II. Poláky vyhnal. Soběslav zemřel při útěku z Prahy.

RADIM-GAUDENCIUS (mezi 960 a 970-12.10.1006?)
Radim byl nemanželským synem knížete Slavníka, bratr a průvodce druhého pražského biskupa Vojtěcha, po jehož zvolení pobýval v biskupském domě na Pražském Hradě. Doprovázel Vojtěcha při jeho prvním odchodu z Čech. S Vojtěchem vstoupil do římského kláštera sv. Bonifáce a Alexia. Právě zde asi přijal jméno Gaudencius, pravděpodobně podle italského světce a mučedníka, biskupa z Rimini, který žil v 4. století. Roku 997 se vydal s Vojtěchem na cestu k Prusům, kde byl přítomen mučednické smrti svého bratra. Roku 999 se stal arcibiskupem v Hnězdně. V této úloze je poprvé zmíněn v listině pro farský úřad v Římě. Datum jeho smrti není přesně známo. V pramenech jsou uváděny roky 1000 a 1006. Historikové často pomýšlejí i na rok 1016. Radim byl pochován v katedrále v Hnězdně a jeho ostatky roku 1039 ukradl a dovezl do Prahy “Český Achilles” Břetislav I.

SLAVNÍKOVSKÉ MINCOVÁNÍ
Čeští numismatici pochybovali o možnosti slavníkovského mincování, ačkoliv německý badatel Josef Menadier při popisu nálezu ze slezské Byrče rozpoznal a přidělil některé ražby Soběslavu Slavníkovci již roku 1887, až do roku 1923. K pochybnostem vedlo všeobecné mínění, že právo ražby, tzv. mincovní regál, náleželo pouze Přemyslovcům. Nové nálezy mincí, jako byly staroboleslavský a poděbradský poklad, badatelské výsledky numismatiků Katze, Skalského, Radoměrského a rozsáhlý archeologický výzkum í. Turka na libickém hradišti postupně objasnily důvody, smysl a význam slavníkovského mincování v českých dějinách tak, že o něm dnes nepochybujeme.
Počátek, kladený k roku 985, do doby vlády knížete Soběslava, však zůstává nejasný. Datování k roku 985 vychází ze skutečnosti, že dosud nebyly nalezeny mince jiného libického knížete než zmíněného Soběslava. Jeho rozsáhlé mincování je přitom považováno za jeden z výrazných projevů suverenity, která narušila klidné soužití Přemyslovců a Slavníkovců.
Dlouholetý předpoklad, že legendární Slavník nerazil vlastní minci poněkud zpochybnil nález hrubé kopie denáru tzv. řezenského typu (kříž-kaplice) na Libici roku 1949, označeného K. Turnwaldem za jeho ražbu. Pravděpodobnost této domněnky nebylo možno na základě jediného nálezu mince ani vyvrátit ani dokázat. Problematiku objasnil až druhý nečekaný nález denáru téhož typu z roku 1973.
Obě nalezené mince, které lze označit za následní nebo nebo periferní ražby, reprodukují primitivní technikou obrazy vzorových emisí-na líci rovnoramenný kříž s trojicí hřebů ve třech úhlech, na rubu kaplici o dvou schodech. Charakteristická je pro ně naprostá barbarizace opisů, nahrazených vesměs nečitelnými náznaky písma.
V protikladu k typologické shodě obou mincí je jejich rozdílné technické provedení, které zřetelně svědčí o různé provenienci nalezených ražeb. První z nich má blíže k bavorsko-švábskému, než Českému prostředí, druhá je s největší pravděpodobností imitací denáru Boleslava I., uvedeného v typologii nejstarších českých mincí pod …. 13. Připsání druhé ražby Slavníkovi zatím brání tři počáteční písmena Boleslavova jména (BOL), zcela zřetelná v jinak nečitelné opisové legendě. Nic na tom nemůže změnit ani její opovážlivě špatná jakost, netypická pro nejstarší české mince, která je také jediným argumentem pro možnost vzniku této ražby mimo oficiální přemyslovskou mincovnu.
Nemůžeme-li zatím na základě nového typologického rozboru, provedeného v roce 1981, ani jednu z “periferních” mincí, nalezených na Libici, označit za Slavníkovu ražbu, neoslabuje to nijak jejich historickou výpověď. Obě mince jsou spolu s dalšími nálezy, které tvoří bavorský denár Jindřicha I. (948-955), vydaný v Nabburku před 1. listopadem 955, dále oříznuté zlaté nomisma byzantského císaře Jana I. Zimisca (11.12.969-11.1.976) a dnes ztracený český denár Boleslava I., dokladem ekonomických změn ve slavníkovské oikumeně a růstu významu libického hradiště v 60. letech 10. století. S výjimkou zlatého nomisma, jehož oříznutí naznačuje uplatnění ve formě ozdoby, svědčí všechny nálezy o tom, že prostředí slavníkovské Libice bylo schopno přijímat minci o více než dvě desetiletí před vlastní ražbou.
Významnou roli sehrál přitom dálkový obchodní proud, jehož spojnice vedly z Řezna přes Prahu a odtud slavníkovským Polabím k Odře a Visle a po jejich tocích dále až na břehy Baltského moře. Přesto ekonomický vývoj slavníkovského panství, které postrádalo především tak vyspělou sídelní aglomeraci, jakou byla Praha, byl ve srovnání s přemyslovskými Čechami zřetelně pomalejší. Ražba vlastní mince, spolehlivého ukazatele hospodářské stability a rozvinuté vnitřní směny, až v 80. letech 10. století je toho nejlepším dokladem.
První oficiální ražbu, ačkoliv se tak v literatuře neuvádí, představuje pravděpodobně denár biskupa Vojtěcha s opisem HIC DENAíIUS EST EPISCOPI (to je denár biskupův) na lícní straně a se jménem Soběslava Slavníkovce na rubu. Nová interpretace rubní legendy ET LIUBICENSIS DUCIS ZAIZLAO (a libického knížete Soběslava) presentuje jej jako společnou ražbu obou bratří. Denár byl ražen podle nového bádání snad v Malíně po zvolení Vojtěcha Slavníkovce pražským biskupem roku 982. Smyslem ražby nebylo ovšem jen zdůraznění vysoké církevní hodnosti jednoho ze Slavníkovců, ale především uzurpace mincovního práva, které v sousedním Německu biskupské hodnosti příslušelo. Tímto způsobem získalo slavníkovské mincování alespoň na svém počátku zdánlivé opodstatnění, i když ztotožněním biskupské hodnosti s hodností říšský knížete hrubě zasáhlo do suverenity českého státu.
První biskupův denár je technicky dobře provedenou ražbou s dobovými symboly křesťanské víry-kaplicí a rukou Boží. Výjimečná je jeho opisová legenda, jejíž obdobu nacházíme značně později v německém Gittelde, kde zní - HIR STEIT TE BISCOP (zde “vládne” biskup). Mimořádnost legendy na slavníkovské minci však nezaručuje na všech exemplářích zcela bezpečnou. Na 6-8 existujících biskupských denárech nacházíme totiž v opisech změť nelogicky za sebou kladených písmen , svědčících o práci negramotných výrobců razících želez. Nečitelné opisy jsou vůbec do jisté míry specifikem slavníkovského prostředí a poněkud v rozporu s jeho předpokládanou kulturností, neboť se v hojné míře vyskytují téměř na všech ražbách Soběslava.
Jakostně nebyl biskupův denár, vzhledem k vzácnosti výskytu, dosud zkoumán. Prosvítající měď na lomové ploše exempláře ze sbírky Národního muzea v Praze však naznačuje, že se vnitřní hodnotou nemusel rovnat přemyslovským mincím, dosahujícím ryzosti až 900/1000.
Vnitřní hodnotou, váhou a jakostí se vyrovnaly přemyslovským mincím až vlastní ražby knížete Soběslava, jejichž vydávání bylo zřejmě kryto vlastní těžbou a hutněním rud. Možnost povrchové těžby v pozdějším kutnohorském rudném okrsku je přitom více než pravděpodobná, i když se v posledních letech nepodařilo tento předpoklad doložit analytickými zkouškami kovu. Existence slavníkovské mincovny v Malíně u Kutné Hory je ovšem faktem, který může být jen stěží vyvrácen. Konečně o existenci Malína v 80. letech 10. století víme jedině v souvislosti s mincováním, neboť prvním písemným záznamem o něm je opisová legenda na Soběslavově denáru, která zní - MALIN CIVITAS.
Otázkou surovinové základny českého mincování 10. století se v posledních letech zabýval P. Radoměrský v souvislosti s rozborem poděbradského nálezu. Spektrální kvalitativní analýzou mincí Přemyslovců a Slavníkovců se pokusil především stanovit jejich výchozí surovinu, která podle všech předpokladů měla být u obou skupin výrazně odlišná. Výsledek zkoumání byl však negativní a ukázal neschůdnost této cesty. V odlišení typu rud používaných Přemyslovci a Slavníkovci, jak se ukázalo, brání technologii výroby mincovního kovu a snad i ražebních střížků, která odstraňuje výrazné a rozdílně stopové prvky, bez nichž nelze určit původ suroviny. Radoměrskému se tedy na základě spektrální analýzy nepodařilo dokázat, že Slavníkovci pro ražbu svých mincí exploatovali povrchové oxidační či cementační pásmo stříbrné rudy na Kutnohorsku. Jeho poznatek, že výchozí surovinu ražby slavníkovských mincí netvořil peněžní pagament, tj. neplatné a stažené domácí a cizí denáry, však tuto možnost nadále nevyvrací.
O dostatečné surovinové základně podává důkaz samo o sobě mincování Soběslava Slavníkovce, datované do let 985-995, u něhož se podle počtu variant vydaných mincí předpokládá zpracování asi jedné tuny stříbra. Mimo úvahu přitom obvykle zůstává ještě stříbro, odnesené obchodním proudem ze země v podobě suroviny a množství, zpracované na šperky, vyráběné v návaznosti na ražbu mince na Libici a snad i v Malíně. V souvislosti s tím není bez zajímavosti ojedinělý nález tavírny stříbra a mědi včetně fragmentů licího náčiní, učiněný archeologickým výzkumem v roce 1952 v blízkosti knížecího paláce na Libici.
Mincování Soběslava Slavníkovce mělo dvě vývojové fáze. Starší, která spadá do 80. let 10. století, se vyznačuje ražbami anglosaského typu se silně stylizovaným poprsím panovníka na líci a s rukou Boží mezi písmeny alfa a omega na rubu. Ražby napodobující mince anglosaského krále Elthelreda II. (979-1016), oblíbené v tehdejším obchodním světě pro dobrou jakost a vydávané v hojné míře Přemyslovci.
Ethelredského typu jsou všechny ražby s opisem MALIN CIVITAS, denáry s nejasným jménem Soběslava na líci i na rubu a konečně mince se Soběslavovým jménem a záhadným opisem EOSTVDFAER nebo POSTVPFAER, který nebyl dosud přečten. Domněnka, že by mohlo jít o jméno anglosaského mincmistra je neprůkazná.
Podobně je tomu se skupinou písmen, vyskytujících se někdy za jménem Soběslava a tvořících slovo NURVI, NARVI, NAIAP a podobně, vysvětlovaná jako možný titul.
Ražbou ethelredského typu ve slavníkovské mincovně v Malíně byl zahájen hospodářský boj v Přemyslovci, který předcházel vojenskému střetnutí. O jeho urputnosti svědčí rozsah slavníkovských ražeb, odhadovaný na 70 000 kusů. Ražební kolky, železa, z nichž se průměrně vybíjelo 4 000 - 5000 kusů mincí, vznikaly totiž jako mozaika vrážením drobných punců geometrických tvarů do hladké razící plochy. Tato technika ražby podmiňovala lineárně-geometrický charakter obrazů našich nejstarších mincí.
Rozmach slavníkovského mincování, zaznamenaný koncem 80. let 10. století, nezůstal bez odezvy v českém mincování. Jeho důsledkem bylo s největší pravděpodobností zřízení nové, v pořadí druhé přemyslovské mincovny na Vyšehradě, jejímž cílem bylo pomáhat pražské mincovně zvýšit objem ražby a čelit expanzi slavníkovských mincí na pravém břehu Vltavy. Ke zřízení vyšehradské mincovny došlo na začátku 90. let , do nichž spadá druhá fáze slavníkovského mincování a konečně zúčtování obou rodů v roce 995.
Přechod slavníkovského mincování od ražeb ethelredského typu k námětově bohatým mincím devadesátých let z libické mincovny tvoří skupina ražeb s rukou Boží na líci a s rozličnými přídavky po stranách, z nichž upoutává především malé vousaté poprsí zpředu. Na rubní straně těchto mincí se vyskytuje obraz ptáka zpředu nebo zleva, hledícího nazad. Z ikonografického hlediska je pozoruhodná také ražba na líci s rukou, přes niž je položena dýka, na rubu pak vyobrazení ptáka v soustředěném postoji. Starší výklad v něm viděl pelikána, znamenajícího ve středověké symbolice obraz Krista, jehož motiv měl k nám přijít z Orientu přes Byzanc. Novější výklad jej interpretuje jako orla, přichystaného vrhnout se na kořist. Ruka s dýkou a útočící orel jsou na středověkých mincích motivem zcela neobvyklým, a proto nelze vyloučit, že byly vyjádřením politické výhrůžky.
Stejného charakteru je i další Soběslavův denár, který nese korunovanou hlavu zpříma s opisem ZOBEZLAV a kaplici s opisem LIVBVZ - Libice. Tento denár se odlišuje od ostatních slavníkovských mincí jak technikou provedení, používající výrazných vlasových punců, tak obrazovou zvláštností, kterou je koruna na hlavě knížete. V 10. století nacházíme korunu jedině na mincích byzantských a německých císařů a polských ražbách Boleslava Chrabrého. Je pravděpodobné, že vzorem pro libický denár byla deventerská ražba německého císaře Oty III., s jehož dvorem a Otou samotným byl vydavatelův bratr Vojtěch v úzkých vztazích. Přesto korunu umístěnou na hlavu Soběslava Slavníkovce, na jeho poslední ražbě, nemůžeme chápat jinak, než jako akt demonstrace, namířený proti Praze.
Stejně lze hodnotit i druhou ražbu biskupa Vojtěcha, objevenou v poděbradském nálezu, která proti první vznikla nepochybně již ve Vojtěchově režii. Svědčí o tom nejen opis, uvádějící biskupovo jméno ADAVBIZ OO (Adalbertus episcopus), ale i všechny podstatné znaky této mince, která se svým pojetím blíží více přemyslovským než slavníkovským ražbám a tak zároveň naznačuje vznik přímo v biskupském sídle na Pražském hradě. Označení místa ražby jako CIVITAS v čitelné části rubního opisu připouští rovněž jako nejvhodnější tuto lokalitu, ačkoliv stejně byla označována všechna správní a organizační centra země. Kde však jinde mohla vzniknout ražba vydaná u vědomí vysoké duchovní hodnosti než v Praze, jak lépe mohl být zdůrazněn fakt, že Pražský hrad je jediným a neměnným sídlem církevní správy?
Z hlediska českého státu byla nová biskupova mince, stejně jako poslední ražba Soběslava Slavníkovce s korunovanou hlavou, dalším zásahem do mocenských poměrů země, neboť výrazně překročila rámec pastoračních snah a znovu zdůraznila Vojtěchovu aspiraci na hodnost říšského knížete. Vzhledem k biskupovu kontaktu s císařem Otou III., není vyloučeno, že k ražbě skutečně došlo za podpory římského impéria, ovšem bez souhlasu přemyslovského dvora, který právo ražby svému biskupovi nikdy neudělil. Na nelegálnosti druhé biskupovy mince nic nemění ani její typologická návaznost na oficiální ražby českého knížete, ani její předpokládaný vznik v Praze.
Měla-li se nová biskupská mince uplatnit v hospodářském životě země, musela se zcela logicky přizpůsobit těm ražbám, které se těšily oblibě a důvěře obyvatelstva. Toto vědomí, patrné z ražeb ethelredského typu vydávaných Boleslavem II. a napodobených Soběslavem Slavníkovcem, nebylo biskupovi cizí, zvláště za předpokladu, že se svým mincováním chtěl podílet i na ekonomickém zápase obou rodů.
Není vyloučeno, že právě ražba této mince přispěla k vyhrocení rozporů mezi Boleslavem a biskupem Vojtěchem, které po jeho návratu z exilu znovu vzrůstaly a vyvrcholily známým porušením chrámového asylu na Pražském hradě a výkonem krevní msty přímo před biskupem. K této události došlo již v době, kdy bylo patrno, že Slavníkovci prohráli svůj hospodářský zápas s Přemyslovci. Svědčí o tom nálezy mincí s patrnou převahou přemyslovských ražeb, které naznačují, že slavníkovské mincování po prvním rozmachu v 80. letech 10. století zůstalo kvalitou daleko za mincování pražského knížete.
Ve struktuře té doby představovaly pak slavníkovské mince asi 1/10 obíhajících platidel. Převaha přemyslovských mincí je patrná i z toho, že pronikaly na slavníkovské území, zatímco Soběslavovy denáry se jen výjimečně dostaly na území řízené Boleslavem II. Příčina obliby přemyslovských ražeb spočívala především v jejich relativně neměnném vnějším rázu, který platební funkci minci vždy prospíval, zatímco pestré střídání motivů slavníkovských ražeb v devadesátých letech jim důvěry nepřidalo. Hospodářský boj, jehož účinnou zbraní bylo mincování, skončil definitivně libickou katastrofou roku 995.

POUŽITÁ LITERATURA
Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, Vyšehrad Praha, 1996
Jarmila Princová-Justová: Libice nad Cidlinou-Průvodce, OÚ Libice nad Cidlinou, 1995
Rostislav Nový, Jiří Sláma, Jana Zachová: Slavníkovci ve středověkém písemnictví, Vyšehrad Praha, 1987
František Neužil: Bosý biskup z Libice, Vyšehrad Praha, 1991
Rudolf Turek, Jarmila Justová, Jarmila Hásková: LIVBVZ Metropolis, MNV Libice nad Cidlinou, 1981
Jana Hrabětová, Zdeněk Špinar: Libické pověsti, MNV Libice nad Cidlinou, 1985
Jarmila Hásková: Slavníkovské mincování, OÚ Libice nad Cidlinou, 1995
Týdeník Nymbursko-Kaplanka č. 4, 15.6.1995
Týdeník Nymbursko-Kaplanka č. 14, 24.4.1997

OBSAH

Libice nad Cidlinou ... 1
Založení Libice (pověst) ... 1
Předslavníkovská Libice ... 1
Libice za Slavníkovců ... 2
Libice za Přemyslovců ... 3
Libice za Třicetileté války ... 3
Slavníkovci ... 4
Členové rodu Slavníkovců ... 4
Slavník ... 4
Vojtěch ... 5
Soběslav ... 6
Radim-Gaudencius ... 6
Slavníkovské mincování ... 7
Použitá literatura ... 11

MS 1996