Výlet v tercii
Byl to náš první školní výlet, na kterém
jsme spali (alespoň naše třídní si myslela, že jsme v noci spali). Zavítali
jsme na místo zvané Pášov, což je nedaleko od Kouřimi. Už cesta byla velmi
příjemná. Na dráze se přihodilo cosi nemilého (co taky můžeme čekat od
českých drah, že?). Nevím sice co, ale vím, že jsme byli nuceni pokračovat
s dalšími spolucestujícími autobusem. V tu chvíli jsme si vzpomněli na náš
starý známý autoubus z předešlých výletů, ve kterém měl každý alespoň kde
sedět. Z Kouřimi, (domorodci říkají z Kouřima) jsme pokračovali pěšky lesem
až jsme konečně dorazili do tábora. Teda nic moc, ale co se dalo dělat. Ti
z nás, kteří si z domova přivezli pálku na ping pong, vyhrabali někde starý
stůl, ale chybělo něco podobného síťce. Každý Čech si ale přeci umí poradit
a každý Čech má prý zlaté ručičky (Koženejch Víťa je toho příkladem), a
proto jsme svýma zlatýma ručičkama (v té době jsme měli zlaté jen ručičky,
zlaté hochy /pro 4% naší populace hošany/ z Nagana ještě ne) popadli asi
metrovou kládu a hodili ji na stůl místo síťky. No a ti, co neměli ani
pálku, použili knížku (hlavně učebnice, ty prý jsou k ničemu). Jednoho
dne nám bylo slíbeno, že se půjdeme vykoupat do kouřimského bazénu. Ale
není koupání jako koupání. Naše třídní botanička si vzpomněla, jak se
dělí buňky, a proto nás rozdělila do několika skupin. Jedna skupina šla
organizovaně do vody. Opravdu jen šla, protože ješte než bylo možné plavat,
musela se vrátit. Ona prý nebude lovit nějakého blbce, který neumí plavat a
hraje si na frajera. Takto to se to střídalo dokola. Naštěstí se již schylovalo
ke konci výletu. Někteří toho ale zřejmě neměli dost, a proto se rozhodli
vyzkoušet softbal. Ale jediné hřiště, které zde bylo, bylo na volejbal. Nic
proti jeho rozměrům (kam se na něj hrabe třeba "hřiště" na šachy), ale na softbal
přece jen trochu málo. Tož našli nějakou louku, kde nikdo asi tak pět let
nesekal trávu (fakt dobrá džungle), a jak to bývá v pohádkách, hráli, hráli
a hráli, a jestli neprohráli, tak tam hrají dodnes.